Zmírňování povodňových rizik ve smršťujících se městech: rozpor v rozvoji středoevropských měst

Po století spíše mírné povodňové aktivity zažila střední Evropa na přelomu tisíciletí několik extrémních povodní. Rozsáhlé povodně zejména v letech 1997, 2002 a 2013 způsobily neočekávané sociální a ekonomické ztráty. V mnoha městských povodněmi poškozených lokalitách byla obnova často ztížená značnou roztříštěností vlastnických práv.

Rozsáhlé veřejné debaty o odpovědnosti za řízení povodňových rizik a odpovědnosti za škody byly podnětem pro zavedení nových politik zaměřených na zmírňování přírodních rizik. Za jednu z nejvýznamnějších se považuje Evropská směrnice o povodních (ES 2007/60 / ES), která má pomocí víceúrovňového řízení povodňových rizik zmírnit budoucí povodňové dopady. Vyžaduje zapojení všech zúčastněných stran, včetně vlastníků půdy a majitelů domů, podporování participativního rozhodování a usnadnění kooperativních přístupů k opatřením.

Ovšem jak a za jakých okolností úřady územní samosprávy a vlastníci nemovitostí spolupracují při provádění protipovodňové strategie spolu s dalším rozvojem území?

V průběhu historie se územní změny v sídelních systémech vázaly většinou na funkční významy a počty městských obyvatel. Po dlouhodobém růstu populace od dob průmyslové revoluce došlo v polovině dvacátého století k poklesu obyvatel v mnoha městech západní Evropy (i Spojených státech). Tento úbytek populace a související změny jsou běžně označované jako smršťování měst.

Smršťování měst, které se vyskytuje ve složitém národním nebo regionálním politickém, sociálně-ekonomickém a někdy environmentálním prostředí, může ale kromě již zmíněného úbytku obyvatel představovat také úbytek institucionální síly spolu se správními funkcemi měst, nebo může dojít k úpadku dříve využívaných průmyslových a obytných městských částí.  V Československu a později v Česku se změny v celkové migraci a její směry projevily o trochu později než v západní Evropě. Zatímco do roku 1992 se projevoval trend urbanizace, od tohoto roku došlo k výraznému obratu a započaly procesy suburbanizace (migrace do městských periferií) a kontraurbanizace (migrace do venkovských oblastí).

V souvislosti s novým trendem řízení povodňových rizik a v návaznosti na koncepci měst odolných vůči povodním (při plánování měst je vyčleněn prostor, který může být zasažen povodněmi namísto boje proti nim) byly navrženy průniky mezi problematikou smršťování měst a zlepšením jejich ekosystémových služeb. Prostor v opuštěných lokalitách může být využit např. k parkování, zahradnictví, přičemž tato půda může být zároveň vhodná pro regulaci dešťové vody a povodní.

Přes akademickou pozornost věnovanou studiu regenerace smršťujících se měst existuje jen málo důkazů o důsledcích těchto procesů pro řízení povodňových rizik. To je klíčovým důvodem pro výzkum řízení povodňových rizik v kontextu městského smršťování.

Tři dále uvedené případové studie dokládají různé směry diskusí o regeneraci měst a ochraně před povodněmi. Všechny uvedené příklady jsou charakteristické smršťováním měst, které přimělo městské úřady k přehodnocení možností obnovy, a naznačují, že k úspěchu je zapotřebí dlouhodobá strategie koordinovaná městskými úřady ve spolupráci s vlastníky. Území bývalého cukrovaru v Ústí nad Labem, vyrazně postžené povodní v roce 2002, je nadále určeno pro budoucí ekonomické využití. Nicméně v prostředí více zúčastněných stran (kombinované užívání / nevyužívání budov) a s přihlédnutím k zóně povodňového rizika vymezené v územních plánech nejsou veřejní a soukromí aktéři schopni dosáhnout konsensu o budoucnosti místa. Současně také nestabilní politické prostředí zabraňuje dlouhodobému strategickému úsilí. Jiný přístup lze vidět v Ostravě, kde městské úřady převzaly odpovědnost za přestavbu části území Hrušova (výrazně poničeného povodní v roce 1997) za účelem vyřešení ekonomického podužívání a sociálního vyloučení, a to i s částečným ohledem na povodňové riziko. V Olomouci vedly nejasné strategie k prodeji státem vlastněného území (armádní areál) téměř v centru města soukromému investorovi, který se poté rozhodl neuskutečnit zamýšlené rozvojové plány zejména kvůli nadměrným finančním nárokům. Přestože se po katastrofické povodni v roce 1997 oblast stala ještě méně atraktivní, město stále nemá jasnou vizi a zdroje na přeměnu území v půdu umožňující rozliv povodní.

Tři případové studie tedy poukazují, že ačkoli se příčiny a strategie k řešení dopadů smršťování měst a souvisejícího úpadku některých lokalit lišily, žádná z nich zcela nepřijala přístup, který by využil aktuálního populačního úbytku a změnil svůj způsob managementu povodňových rizik a využil půdu k přizpůsobením se povodním.

Lze tedy vyvodit, že i když se představitelé měst snaží najít vhodné strategie a nástroje, aby se vypořádali se smršťováním měst, jen málo doceňují potenciál, který smršťování měst a související změny ve využívání půdy nabízejí k zavedení opatření zlepšujících ekosystémové funkce měst a snižujících dopady povodní. Realizace adaptivního přístupu by vyžadovala opuštění zaběhnutých způsobů uvažování a důkladnějí výběr z více alternativ rozvoje a regenerace měst, obvykle zahrnujících konflikty a kompromisy.

Máte také u Vás ve městě upadající prostory, které by šly lépe využít pro povodňový rozliv? Případně už se takto v rámci managementu povodňových rizik využívají? Určitě nám dejte vědět do komentáře, za každé Vaše příspěvky budeme rádi.

 

Všechna data vycházejí z vědeckého článku, který můžete dohledat zde: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02508060.2019.1640955?journalCode=rwin20